L’Etape du Tour de France pohledem Michala Kollerta

Je brzké ráno 10.července 2022 a vše se schyluje ke startu 30. ročníku L’Etape du Tour, zřejmě nejmasovějšího cyklistického závodu světa s účastí 16000 jezdců. Jsem již 7 den ve Francii v oblasti města Briancon, kde je start a snažím se  přivyknout vysokým nadmořským výškám, ve kterých se budu při závodu pohybovat. Pro představu etapa měří 166,8 km, celkové převýšení je 4620 m a jede se přes Col du Galibier (2642 m), Col de la Croix-de-Fer (2067 m) a finále do cíle obstará ikonické stoupání s 21 vracečkami do Alpe-d’Huez (1850 m). Tedy ta samá trasa, kterou pojedou profíci na Tour de France o 4 dny později. Velká výzva pro člověka, který není na toto vůbec zvyklý. Adaptace však proběhla vcelku dobře a ve výškách nad 2000 metrů nad mořem se cítím lépe než první dva dny.  Začínám se na závod těšit a to je dobré znamení.

Nyní ještě postřeh z online registrace k závodu. L’Etape du Tour je akce z kategorie ohromných masovek a to má svá pro i proti. Při online registraci se mě ptali, jaký očekávám průměr na trati. První volbu 36 km/h jsem nezaškrtnul, protože to bych si připadal vzhledem k délce a profilu trati trochu hloupě, i kdybych se jmenoval Pogačar. Volím proto realisticky očekávanou průměrnou rychlost 30 km/h. Nicméně později zjišťuji, že údaj o průměrné rychlosti byl klíčovým pro řazení na startu a ocitám se ve druhé startovní vlně, tedy ve druhé tisícovce startujících. Znamená to start 7 minut po první tisícovce těch, co by měli jet rychleji a také vážný problém v naplnění mých ambicí v boji o celkový výsledek. Rozjíždím komunikaci s pořadateli a nakonec jsem přeřazen do první vlny na startu i díky mému vítězství v českém L’Etape minulý měsíc. Cítím úlevu a do žil se mi opět vlévá téměř ztracený předstartovní optimismus.

Zpět k samotnému startu závodu. Je stanoven na brzkých 7:00, doporučený příjezd k registraci do startovního koridoru je mezi 6:00 a 6:45, protože později se koridor uzavírá a musel bych startovat v následující vlně, což samozřejmě nechci. Znamená to budíček ve 4:30 a v 5:30 odjezd do asi 20 km vzdáleného Briancon z místa, kde bydlíme. V místě startu je citelný chlad kolem 5 stupňů nad nulou. Jsem ve výšce 1200 metrů nad mořem a hodinku po startu bychom měli být na Galibieru ve výšce 2642 metrů a pak dlouhý sjezd. To může být pořádně velká zima! Před pár dny, když jsem to jel, tak bylo v údolí 29 stupňů a nahoře foukal hodně studený vítr. Jaké to bude asi dnes ráno? Naopak cíl na Alpe d’Huez bude po poledni  zase jako grilování v rozpálené troubě. Tedy dilema co obléct na start. Nakonec se rozhoduji pro variantu krátké / krátké a nahoře vestička. V 6:15 jsem ve startovním koridoru, klepu kosu v 5 stupních a přede mnou je již  více než 500 lidí. Takže start bude trošku více zezadu, ale to už nějak zvládnu. Teď 45 minut čekání. Slunce na nás ještě nesvítí a tak se všichni, včetně mé maličkosti, třepeme zimou. Rozhlížím se kolem sebe, vidím staršího borce, nohy dost zarostlé. Říkám si aha, takže ten asi zadal průměr 36 km/h a měl tedy startovat ve vlně přede mnou? Kousek vedle chlapík kolem 95kg a paní s lehkou nadváhou v bundě. OK, tak hlavně, že se podařilo i díky řediteli české L’Etape mé přeřazení do první vlny.  Úplně nechápu, proč někteří startují zde, když cítím, že ten průměr přes 30 km/h zdaleka není v jejich možnostech. Pěkně nás začínají hecovat před samotným startem, atmosféra je super motivační.  Začíná countdown.  Je 7:00 a je odstartováno.

První stovky metrů jsou hned do kopce, a co jsem čekal, se potvrzuje. Z mnoha lidí přede mnou, kteří měli objektivně startovat v úplně jiných výkonnostních vlnách, se většina okamžitě začíná propadat a tvoří se díry. Je potřeba do toho hned jít a ve velké rychlosti a tzv. za studena se na vysokých wattech tlačit dopředu. Prvních zhruba 15 minut je tedy trošku nepříjemných, musím dávat hodně pozor, abych se vyhnul případné kolizi. Po určité době dochází k procedění a určité stabilizaci balíku.  Vytváří se peloton z lidí, kteří by na to plus mínus měli mít a letíme směrem na Col de Lautaret a Galibier.

Jsme před Lautaretem, odskakuje menší skupinka, peloton se natahuje víc a víc a tempo je hodně vysoké. Bohužel jsem kolem 40-60 pozice a díky natažení pelotonu tedy celkem vzadu. V balíku to začíná na hodně místech praskat. Postupně lepím první, druhou, třetí díru. Stále je vepředu dost lidí, kteří sem výkonnostně úplně nepatří, a to znamená komplikace při probíjení se balíkem dopředu. Přijíždím na Lautaret a točím na pravou ruku směr Galibier. Tady mám trošku respekt pokračovat déle ve větším výkonu, aby mě to nezničilo pro zbytek závodu, čeká mě toho ještě opravdu hodně. Nejraději bych byl, kdyby se Galibier jel více volně, ale opak je pravdou. Tempo se naopak stupňuje. Předjíždím pár lidí a asi 5 míst přede mnou se tvoří větší díra a vidím, že jsem ve druhé skupině závodu. Cítím, že vítr fouká citelně proti. Teď přichází velké dilema. Zvažuji, zda udělat velké vsazení a doskočit první skupinu, na druhou stranu si uvědomuju, že jsme již přes 2000 metrů a mohl bych na to nahoře dost zaplatit. V čele naší skupiny vidím Cédricka Budoise, vítěze posledního ročníku a to mě uklidní. Vím, že ve skupině je kvalita a zůstávám v ní prozatím zabudován. Cédrick táhne tempo, ale po určité době cítím, že to na dojetí první skupiny nebude stačit. Máme ji pořád na dohled a 2 km pod vrcholem se rozhoduji nastoupit, vsadit na tvrdé tempo a pokusit se první skupinu sám doskočit. Všem okamžitě ujíždím, dostávám se před 2 odpadlíky, ale nedaří se mi do první skupiny dostat. Na vrchol Galibieru přijíždím sám, úplně popravený, mezi dvěma prvními silnými skupinami. První zatáčky ve sjezdu se dávám dohromady a vydýchávám bolest. V té výšce dává výkon, který by byl normálně OK, strašně zabrat. Začínám se soustředit na sjezd a snažím se dojet první skupinu, kterou před sebou pořád vidím. Jedu doraz, za každou vracečkou ze sedla a do sprintu. Celý sjezd není ani jeden moment, kdy bych měl příležitost nebo i myšlenku se napít. Hlavně se soustředím, abych někde ve vysoké rychlosti nelehnul a to se daří. Aero pozice dává taky zabrat, hlava dlouho v záklonu znamená, že mi pěkně zatuhnou šíjové svaly. Snažím se občas postrečovat, ale moc to nejde, musím se zase hned vracet do aero pozice nad řídítka. Bohužel vedoucí skupinku nedojíždím a naopak se vedle mě objevuje domácí jezdec a hned jde ve sjezdu přede mě. To mě hecne a snažím se jet s ním. Jede fakt skvěle, všechna čest. Držím jeho stopu, trošku víc pokládám zatáčky a letíme dolů ve dvou. Aspoň nějaký nadějný spojenec v této fázi závodu. V polovině sjezdu přichází kratší několika minutové stoupání na známý Col du Telegraphe. Vidím nějaké odpadlíky z první skupiny a rozjíždím tvrdé tempo, abychom je co nejdříve sjeli a vytvořili větší skupinku před jízdou v údolí. To nám může pošetřit síly před dalším stoupáním. Točit se v pěti na rovině nebo jet sám je velký rozdíl. Přes horizont se sjíždíme. Jeden Švýcar a dva Francouzi, kteří jsou ze stejného týmu jako můj parťák ve sjezdu. Letíme dál v pěti, v údolí pěkně střídáme, ale první skupina nám mizí z dohledu i díky okolnímu terénu. Vím, že mě zanedlouho čeká 30 km stoupání na Col de la Croix-de-Fer, takže je čas se najíst a napít a doplnit tak ztracenou energii. V polovině údolí nás docvakne skupina asi 15 lidí, se kterými jsem začínal stoupání na Galibier. Začínáme ve 20 lidech již zmiňovaný dlouhý výstup na Col de la Croix-de-Fer. Ještě jsem tento kopec nikdy nejel a cítím celkem velký respekt. Odspodu se stoupání drží stále kolem 10 až 11% a jedeme v tempu kolem 350-380 wattů. To mi přijde, že mi bude stačit a možná později budu muset i trochu ubrat. Pár kluků nastupuje, ale to z tohoto nastoleného tempa vůbec neřeším. Vím, že víc si stejně dovolit nemůžu i vzhledem k délce závodu. Navíc je ve stoupání i pár zlomů, rychlejších úseků a nemá cenu nástupy ostatních v této fázi stoupání řešit. Lepší se mi jeví jet minimálně první půlku kopce ve skupině, pokud se pojede kvalitní tempo. V pozdější fázi stoupání se můj předpoklad vyplňuje a skupina jede opět pohromadě.

Zhruba 10 km pod vrcholem kopce je občerstvovací zóna. Po 20 km stoupání ve vysokém tempu a panujícím vedru mám vše vypité a potřebuji doplnit tekutiny do druhé poloviny závodu. Občerstvování je jedna z věcí, které zde nefungují úplně podle mých představ. Celé je to organizované formou zajetí do tzv. boxu, kde si do vlastního bidonu naleješ vodu z připravené láhve a se ztrátou přibližně 1-2 minuty pokračuješ dál. Bohužel při příjezdu k zóně vidím, že je umístěna na šotolině s poměrně velkými kameny a obava z defektu i ztráty času mě přiměje k rozhodnutí pokračovat bez zastavení a vsadit vše na podání bidonu v závěrečném stoupání na Alpe d’Huez. Navíc z mé skupinky nikdo nestaví, každý má pití dost, protože měli vlastní support v předchozí fázi kopce – bidon z ruky. Jak vidím, že všichni jedou dál, tak se taky obávám, že mi při zastavení z vysokého tempa zatuhnou nohy – kopec zde má 12% a bude mě stát hodně sil skupinu dojet. Navíc kdyby se mi to nepovedlo, tak jet sólo na větru a v tomto horku v údolí až pod Alpe d’Huez také není dobrá varianta. Jedu tedy dál.

Přes vrchol kopce poodjíždím s jedním z Francouzů. Pálí na nás sluníčko a já začínám cítit motání hlavy a hodně velké sucho v ústech. Říkám si dobře, že jsme trochu poodjeli, budu hledat nějaký zdroj vody, kterých je tady přece spousta. Plán je, že po spatření pramene zastavím, naplním vodu a ve skupince budu pokračovat dál. Sleduji tedy prostor kolem silnice s nadějí, že uvidím vodu a sjezd proto jedu s rezervou, abych stihnul zastavit. Je to jako scéna typická pro Tour de France, ale před 100 lety. Uběhne pár kilometrů sjezdu, skupinka mě opět dojíždí. Jdu na ocas a dál vyhlížím vodu. Věřím, že i po krátké zastávce pro pití bych byl schopný si je opět rychle dojet. Bohužel jsem žádný pramen až do Alpe d’Huez nenašel a tak jedu přibližně 2 hodiny bez kapky vody a začínám to pořádně cítit. Nemůžu doplnit tekutiny do těla celou cestu údolím a ani se najíst, protože těžko se jí ve vedru, když to není čím zapít. Vím, že mě čeká skoro hodinové závěrečné stoupání v pravé poledne, kde není kousek stínu a je tam jako v peci. Mojí poslední nadějí je táta a Kristy, kteří dle domluvy mají čekat s bidony v úvodu posledního kopce závodu. Ještě zkouším poptat vodu u někoho z naší skupiny. Někteří mají průhledné bidony a je vidět, že pití mají relativně dost. Jeden Francouz má evidentně nadbytek, protože si vodou polévá ruce a chladí se. Snažím se mu anglicky vysvětlit, že když mi dá pití, potáhnu skupině při jízdě v údolí. Doslova říkám “if no water – no legs“. Nerozumí nebo dělá, že nerozumí a za chvíli si zase chladí ruce. Nezbývá mi než zatnout zuby s vírou, že s blížícím se cílovým kopcem se blíží také voda pro mě.

Ve skupině začínáme finální stoupání, ikonické Alpe d’Huez. Kopec jsem nikdy nejel a znám ho jen z televize. Je to vzrušující zážitek, ale pro mě je teď hlavní prioritou voda, jinak nevím, jak budu schopen kopec vyjet. Pár lidí poodjíždí, ale vše mě nechává relativně chladným. Vím, že bez vody nemůžu jet vyšší tempo, protože to by byla v této situaci jistá smrt. Za první zatáčkou stoupání vidím tátu a za ním Kristy, oba s bidonem v ruce. V ten moment to je pro mě vítězství. Beru oba bidony, odpadám ze skupiny, snižuji výkon pod 300 wattů, abych nebyl tak zadýchaný a mohl pít. Cítím obrovskou psychickou vzpruhu a po prvním napití i fyzickou. Najednou mám opět chuť navýšit tempo a pořádně rozjet cílový kopec. Za každou zatáčkou se kopec trošku rovná, takže si na moment zvolním a napiju se. Postupně dojíždím jednoho po druhém kluky z naší skupiny. Vždy se chvíli drží, ale pak odpadají. To mě povzbuzuje a vím, že mám dobré tempo. Nakonec dojíždím i toho Francouze s plnými bidony, když ho míjím tak si neodpustím zakřičet “allez allez“ a rychle ho nechávám za sebou. Když už mám dojeté skoro všechny ze skupiny, objevuje se vedle mě auto České televize s kamerou a natáčejí můj výjezd na Alpe d’Huez. Další vzpruha a motivace se do toho opřít. Sice trpím, ale říkám si, že když se mi takto věnují, tak musím jet dobré tempo, ať se je v televizi na co koukat. Jedu bomby v rámci svých aktuálních možností a začínám se přibližovat k odpadlíkům z první skupiny. Asi 4 km před vrcholem předjíždím první dva, ale začínám cítit, že mi vypínají nohy. Mám pocit, že jedu doraz, nohy totálně zdecimované a tepovka nepadá pod 178. Přitom jedu watty, co jsou normálně kecačka, ale to teď a tady neplatí. Z televize vím, že asi 1-2 km před cílem se sklon narovná a tak utrpení už nemůže trvat moc dlouho. Zvyšuji výkon a definitivně se zbavuji dvou předjetých soupeřů. Kopec se začíná rovnat a vidím La Flamme Rouge – poslední kilometr závodu. Za kruháčem se to na posledních 300 metrech opět mírně zvedá, ale v dálce už vidím cílový gate. Všude jsou ohromné davy fanoušků, všichni křičí a mlátí do bariér, úžasný pocit z atmosféry stejné jakou známe při Tour de France. Cítím nával nové energie, mám velkou vpředu, vzadu řadím menší pastorky a jedu ze sedla doraz až na cílovou pásku. 

Cíl byl dát do toho vše a za lajnou padnout z kola a to se daří úplně dokonale. Skvělý zážitek, hrábnul jsem si na úplný limit a mám z toho všeho super pocit. Poprvé v životě jsem jel závod v tak vysoké nadmořské výšce, v tak extrémních podmínkách a přesto se mi daří obsadit 15. místo mezi 16000 startujícími. Gratulují mi kluci z české L’Etape, jsou nadšení z výsledku a z toho, co jsem tady předvedl. Za moment přichází pořadatel s gratulací a informací, že budu vyhlášen jako nejlepší ze všech vítězů národních L’Etape z celého světa. Tak tedy jdu na bednu v ikonickém místě Tour de France, na Alpe d’Huez.  Pocity jsou neuvěřitelné, vyvolává se mé jméno, diváci skandují a dostávám krásnou trofej, o které jsem ani nesnil. Trofej, která mi bude navždy připomínat tento závod, jeho atmosféru, ohromnou náročnost, utrpení z jízdy bez vody a nakonec krásnou odměnu díky stupni vítězů na Alpe d’Huez se všemi fanoušky okolo.

Díky Francie, díky L’Etape du Tour 2022. Zdravím Col de Galibier, Col de la Coix-de-Fer, Alpe d’Huez. Za rok určitě na shledanou.

Tak, teď sním asi 30 trojúhelníčků melounu a jsem zase OK. Pěkný ročník a hlavně,  trofej je doma!!!