Říjen je odjakživa, alespoň v silničářském amatérském prostředí, ve znamení posledních závodů.
Derniérou letošní sezóny je tradičně Tour de Brdy druhou říjnovou sobotu. Poté nastává čas určitého,
především psychického, odpočinku od neustálé přípravy a cestování na závody víkend co víkend.
Neznamená to ale, že by člověk sedl na pohovku a nic nedělal.
Když ti pak v týdnu v telefonu přistane SMSka od plzeňské legendy a organizátora víkendových švihů
Martina Slaníka ve znění: „Ahoj, v neděli společný švih Plzeň – Budějovice a zpět. Sraz v neděli v 07:00
u „Šelky“ , nemůžeš prostě říci ne :)…. Dávám tedy budíka na 05:30 s tím, že na sraz dojedu autem. Za prvé se mi nechce jet po tmě a za druhé by kilometráž nečítala 300 ale cca 336 km a to
už je docela rozdíl. Jako naschvál se mi nedaří usnout, zabírám tak bůhví kdy a zvonění budíku si v půl
šesté ráno vykládám jako nějakou blbou srandu 🙁 Postupně se ale v rámci možností probouzím k životu a po vydatné snídani se o hodinu později hotovím k odjezdu na sraz.
Přijíždím jako první společně s Radkem Vyletou z Rokycan, který přijel na sraz pro změnu vlakem 🙂
Postupně se nás schází devět kusů cvoků, co si chce jen tak ve svým volnu střihnout tříkilo. Vyjíždíme
přesně v 07:15 směr Spálené Poříčí, Lnáře a dále na jih. Jedu ve dvojici právě s Radkem. Na špic se
dostáváme v druhé části stoupání na Chynín na okraji Brd. Tempo volíme rozumné, což se nedá říci o
následném sjezdu, kde mi Radek docela zle předsouvá a zatápí. Říkám si, že tohle asi není úplně ideální na 9-10 hodinový „výlet“. Když už je toho moc, bez většího pocitu studu si tak lezu za Radka do háku 😀 Přeci jen se mi nechce jet neustále na 165 tepech. Po pár kilometrech pak střídáme a já se zas mohu
nadechnout. Projíždíme nádherným náměstím v Blatné a míříme směrem k Písku, Protivínu a kolem
Temelína k Hluboké. Poctivě zhruba po 10-15km střídáme a cesta pěkně ubíhá, vesměs rovinatou nebo jen mírné zvlněnou krajinou plnou rybníků. Cesty jsou pak poseté spadanými žaludy a cyklisty-turisty 🙂
Něco po dvanácté odpolední dojíždíme do Budějc, okoukneme náměstí Přemysla Otakara II. se
Samsovovo kašnou a míříme do kavárny na nábřeží, kde doplňujeme energii na dalších 150km zpět.
Myslím, že po naší návštěvě potřebovala kavárna nový závoz 🙂 Na zpáteční cestu se k nám ještě připojuje Kamil Ježek, který nestihl sraz a navíc čekal na trase na jiném místě než kudy jsme projížděli 🙁 Přijíždí tak do Budějovic sám a už celkem načatý, cestu zpět si tak asi moc neužívá 🙂 Jede se totiž po větru a místy i celkem rychle. Trasu volíme nepatrně odlišnou, aby nás to ještě bavilo a viděli jsme i jiná místa. Někde na horizontu stoupání za Smolivcem na Nepomuk se v pár jedincích probouzejí závodnické instinkty a mají chuť si dokazovat, že mají ještě více sil než ostatní. Bohužel k nim patřím i já :D. Posledních 50km „výletu“ se tak nese ve znamení skoro regulérního závodu, kdy mě tak začínají bolet svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že mám 🙂 K autu pak přijíždím s číslem 304 v kolonce ujetých kilometrů a s devíti hodinami čisté práce s průměrnou rychlostí 33.8 km/h. Vzhledem k tomu, že při odjezdu z Budějovic bylo toto číslo 32.6, nemusí mít člověk úplně Matfyz, aby si spočítal, že zpáteční cesta byla průměrem přes 35 kmh.
Toť moje druhá životní třístovka, která i přes pár těžkostí byla rozhodně víc v pohodě než loňská sólo
jízda do Alp jen s mechanickou podporou. Dokonce i následnou pozávodní regeneraci jsem ustál s větší
grácií než loni. Takže za rok zas a rovnou ČTYŘKILO 😀