Tak. Jak začít? Zážitků mám na rozdávání, tak je zkusím nějak uceleně zreportovat – co mi moje lehce ponížené IQ po dnešku dovolí. Vyjet nejtěžší stoupání na světě, Mauna Kea na Havaji, je něco, co jsem měl v hlavě minimálně 5 let. Reporty různých lidí na Internetu mě nadchly a tak, když se můj kamarád Jan Rožek kvalifikoval na MS v Ironmanu, bylo jasné, že musíme s Ivčou letět taky a tohle si musím střihnout.
Stoupání je to ultimátní. Z nuly do 4207 metrů nad mořem. Dá se jet ze dvou stran – ze západní strany, odkud jedu já, a z východní strany z Hila. Moje strana je samozřejmě těžší 🙂 Jednak kvůli větru, který tu většinou fouká proti. A zároveň je stoupání delší snad o 20km, protože obsahuje i pár sjezdů. Přípravu jsem nepodcenil. Vím, že od 2800m nad mořem, kde je visitor’s centrum, je nutné mít auto 4×4, protože cesta přejde na asi 8km na jemnou šotolinu s dlouhými prudkými úseky 13-15%. A jelikož je tou dobou člověk už „trochu“ okoralý, bylo jasné, že správná volba je gravel bike s nějakými milosrdnými převody. Ono vůbec posledních 2000 výškových (to je hrozný, že něco jako „posledních 2000m výškových“ vůbec existuje), je v průměru okolo 10%. A kyslík dochází.
Kolo půjčuju asi na jediném místě na ostrově, kde mají gravely, což je shodou okolností asi 500m od našeho ubytovaní. Servis je plný časovkářských speciálů (je fakt, že jsem tu zrovna tenhle týden na gravelu dost velkej exot), takže vlastně udělám místnímu mechanikovi, říkejme mu třeba Rick, radost, že vezme do ruky taky něco jinýho než kozu. Když se zmíním, že se hodlám vydat nahoru, tak se se mnou dá hned nadšeně do řeči. Že to před měsícem jel na své narozeniny taky. Na otázku „How was it?“ odpovídá bez váhání „Terrible! And wonderful. Both at the same time!“. Zároveň mě ale varuje, že rangers u visitor’s centra jsou dost nekompromisní a mám počítat s tím, že mě na 30 minut prostě zastaví, abych se aklimatizoval. I když je to blbost. Ale jsou prý dost neoblomní. Jasně, pomůže, když budu mít s sebou support v autě, ale mám počítat s tím, že mě tam prostě zbrzdí. Prý se mu jednou stalo, že ho otočili 2 míle před vrcholem. Jelikož to stoupání má přes 50 mil, asi bych se na jeho místě rozbrečel. Každopádně nutnost čekat není dobrá zpráva, protože, když už jsem tu, chci atakovat Top10. A 30 minut ztráta není málo. Jo, a prý mám začít brzo.
No tak jo. Po vzoru jednoho borce, jehož report jsem četl, močím zadní kolo do moře v cca 6:45. Ať to mám pěkně od nuly. Rozednívá se v 6 ráno, takže mám „45 minut zdržení“, ale věřím si, že to doženu na trase. Jsem domluvený, že Ivča s Luckou jako hlavní support, mne dojedou za cca 2 hodiny, protože to mi tak +- dojde pití. Jenda pak má dorazit k visitor’s centru na stejný čas, kdy tam dojedu já (což odhaduju na něco přes 4 hodiny) druhým autem, které je jenom předokolka. Tam přestoupí a společně se pak potkáme až nahoře.
První hodinu stoupání už mám najetou ze včera a jedná se v průměru o 3-4%, takže člověk nestoupá zrovna rychle. Bohužel, na rozdíl od včerejška, počasí ukazuje, že skutečně nemusí pokaždé foukat od moře. Mám to rovnou do xichtu. To není zrovna skvělá zpráva. Naštěstí se to po cca 40 minutách uklidňuje a nastává spíš bezvětří. Uff! Vím, že někteří psali, že měli uragán proti celou dobu. To mě naštěstí minulo. V kontextu celého stoupání tak těchto 40 minut hodnotím jako vlastně výhru. Po cca 1h a 20 minutách najíždím na hlavni „highway“, která vede přes ostrov přes „passo“ ve výšce cca 2050m. Rovná široká cesta, v mém směru 2 pruhy a obrovská krajnice. Kolem 6%, no znám záživnější stoupání. Ale jsem na to připravenej. V hlavě pořád počítám, jestli těch 700 VAMu až do Visitor’s centra dám nebo ne. Normálně se u 700 VAMu skoro ani nezapotím, ale vzhledem ke sklonu stoupání a několika sjezdům to je tady docela hraniční výkon. Zatím mi to +- vychází. Ani se nenaděju a míjí mě holky, o něco dřív než bylo domluvené. Ale nestěžuju si, je to příjemné rozptýlení, Proběhne předávačka bidonu i s oloupaným banánem (díky Lucko!) a já jedu dál. Mám skoro dva plné bidony a tak holky jedou napřed, nakonec až do Visitor’s centra, kde si chtějí udělat výlet (komu by se chtělo jet další 2,5 hodiny rychlosti tak 20km/h. A zkusit dopředu přemluvit místní rangery, aby mě tam nenutili 30 minut tvrdnout.
Někde kolem druhé hodiny jízdy ale nastává první krizová situace. Když si přehazuju bidony ze před do zadu, najedu na nějakou nerovnost a plný bidon mi vypadne na zem. Okamžitě zastavuju, bez vody bych dál pokračovat nechtěl. Jenomže jsem na hlavni cestě, kde je provoz a bidon se kutálí špatným směrem. Hned třetí auto na bidon najíždí a ten exploduje. Pronesu pár nepublikovatelných slov a hned píšu holkám o pomoc. Ty ale mají jiný problém. Krom toho, že si zprávu přečtou o něco později (signál na ostrově je poměrně vzácná komodita), mají strach se pro mě vracet kvůli benzínu. Ne, že by neměly dost na dojezd. Ale rangeři jsou zde nekompromisní a požadují alespoň půlku nádrže při cestě nahoru. A ony mají přesně půlku. Volají ale Jendovi, který pití také veze a pomalu už by měl být na cestě. To ale pro mě není dobrá zpráva, protože vím, že než Jenda dorazí, bude to trvat. A sluníčko svítí. I když už jsem třeba 1500m vysoko a není takové vedro jako u moře, zima rozhodně není. Nic jiného než pokračovat dál mi ale nezbývá. Po cestě je přesně nula míst, kde by se voda dala sehnat. Benzínka není, jenom cedule „Next service 50 miles“. Což je asi tak na druhé straně ostrova u moře.
Následujících asi 10km traverzu v 2000m nad mořem už mě moc nebaví, protože jak přestanu stoupat a najedu na houpavou pasáž, začne foukat z druhé strany ostrova, což je přesně proti. A výškové metry nepřibývají. Naštěstí už jsem na odbočce na sopku, na tacháči asi 64km (takže už jenom 25km, hurá! Ale taky 2200 výškových…). Modlím se, ať mě brzo dojede Jenda. Cítím, že už bych fakt potřeboval pít. Nakonec mě míjí těsně před 14% sekcí s úsměvem na tváři a se slovy „slyšel jsem, že prý potřebuješ pití“. Jooo, to teda potřebuju, ani nevíš, jak rád tě vidím! „Trochu popojedu a rozmíchám to, jo?“ Jasný. Bohužel ono „trochu popojedu“ bylo cca kilák v té prudké části, kde se šinu závratnou rychlostí 7km/h. Na večerníčka. Což je u mě 32x32z. To jsem ho tam teda hodil brzo. A fakt ne naposled (nakonec jsem tam kašpara měl tak dvě a půl hodiny). Nakonec po hodině a půl na suchu dostávám dva bidony a jsem jak v ráji. Začínám se znovu potit a tím pádem i ochlazovat. Díky! Zároveň ale cítím první náběhy na křeče. Protikřečové tablety zůstaly doma (v Čechách). Sakra, podruhé.
Nakonec to k návštěvnickému centru vylámu za 4 hodiny a 6 minut. Tam už čeká připravenej neskutečnej bufet. Vyskládané pití, tyčinky, gel, toasty. A vlajka Bedřichova (?!?!), kterou tu Rožkovi tahají. Přijíždím ve stavu, kdy si potřebuju na chvíli ulevit (a to i doslova), nějaké menší zastavení od rangera vlastně chci. Nedovedu si představit, že hned pokračuju dál. Slézám z kola a hned dostávám křeč do obou stehen. Sakra (potřetí), to je na křeče brzo, pomyslím si. Sedám si na zídku, Ivča mi masíruje nohy, dopíjím se a jím. Jenda zatím mění přední kolo a odpouští tlak. Přední kolo jsem na tuhle část měl totiž půjčené z jeho kozy (zadní nešlo, má 12z SRAM a tohle je 11z Shimano). Věřím tomu, že mi to pár wattů ušetřilo. Ale teď začíná gravel sekce a je potřeba trochu jinej kalibr. Což je v mém případě cca 45mm guma nafoukaná na 35 PSI (2.4 ATM). Mám tu neuvěřitelný servis. Stehna mi trochu povolila (díky Ivčo!) a s rangerem je domluvené, že můžu jet prakticky hned, paperwork (je potřeba se nahlásit, že člověk jede nahoru, a pak se zase „odepsat“ při cestě dolů) už holky taky zařídily, takže můžu pokračovat. Rychle nezbytné školení od rangera, který mě varuje, že se žene blbé počasí a můžou mě kdykoliv stáhnout dolů. Přikyvuju, nic jiného mi ani nezbývá. A vyrážím dál vstříc vrcholu. Support mě má velmi brzo následovat. Nakonec jsem tu prostál asi 10 minut.
Gravel sekce začíná prakticky hned a to tak, že zostra. Pěkných 15%. Rozjíždím to na neuvěřitelných 6-7kmh a po pár minutách dostávám strašnou křeč do obou nohou. Vím, že nemůžu zastavit, protože bych se už nerozjel. Takže si zakřičím a zkouším zpomalit na nejmenší možnou rychlost, při které ještě nespadnu. Přes křeče jedu dál a ty naštěstí za chvíli přecházejí. Au au au. Tohle jsem přečkal, ale čeká mne dalších 1300 výškových. Piju, co to jde, to je jediná věc, co mi zbývá. A zároveň se snažím jet tak frekvenčně, jak to jenom jde. Což, upřímně, moc nejde. Ani 32x32z není úplně lambáda, když jedete 6km/h. V hlavě počítám, že pokud úplně neumřu, mělo by mi to vyjít na Top10. A tajně doufám na Top4, protože vím, že první 3 lidi jeli o velký kus rychleji (první je Phil Gaimon, který to jel pod 5 hodin ještě jako jednu z posledních profi jízd), než to vychází mě, ale pak je tam velký skok.
Co mě ale trápí je, že naše auto nikde není. Ještě mám co pít, ale nevzal jsem si žádnou tyčinku. Jasně, před chvílí jsem jedl, ale nahoru to je, když pojedu „rychle“ (tj. 700VAMu) 2 hodiny jízdy a to bez jídla v tomhle stavu fakt jet nechci. Pár jeepů mě míjí, lidi většinou fandí a fotí si mě. Ale naše posádka nikde. V tom najednou v úplně cizím autě jede Jenda! Bez holek! Kousek dál zastavuje, ptá se, jestli jsem ok a dává mi pití. Není čas vysvětlovat, co se sakra děje. Počítám, že holky dorazí za chvíli. Ale uběhne 30 minut soukromého trápení, mine mě pár aut, ale holky nikde. Nechápu, co se to děje, ale mám trochu jiné starosti. A to držet na uzdě křeče, které se každou chvíli ozývají. Jendu jsem od posledního shledání neviděl, za to si ale všímám bidonu společně s taškou, která vypadá povědomě a je položená u cesty. Než mi dojde, že mi to tu nechal Jenda, ať si to můžu vzít, jsem tak 50m za tím a už se mi nechce vracet. Holky už přece musí přijet co nevidět.
Nakonec vylámu celej gravel a dostávám se na závěrečných cca 5km asfaltu. Ten je tu proto, aby se neprášilo na teleskopy, kterými je hora nahoře doslova posetá. Pět kiláků zní dobře, ale zároveň je to přes 500m výškových, tj. sklon je pořád neúprosný. Asfalt má ale tu výhodu, že se na něm daleko lépe „šněruje“. Což beze studu dělám a to tak, že sem-tam i do protisměru, když se sklon víc utáhne. Je to tu přehledné, auta tu prakticky nejsou, a když už, tak jedou pomalu. Jediná blbá věc je, že cesta je tu „šikmo“ a tak, když člověk jede směrem doleva, jede do prudšího stoupání, než když zatočí doprava. Při šněrování je to tak dost nerovnoměrně dávkovaný výkon, ale pořád lepší než jet přímo rovně kadencí 45. Na začátku asfaltu mě čeká další „balíček“. Jenda mi tu nechal další bidon, dvě Corny tyčinky a pumpu! Miluju Tě, Jendo! Pro bidon si zastavuju, Corny beru taky, už jsem měl hlad. Ale kolo už nedofoukávám. Mám pocit, že kdybych se z něj snažil slézt, tak dostanu hrozné křeče.
Corny do sebe tlačím dalších 10 minut, trochu mi už dochází dech. Míjejí mě holky, které jedou taky v úplně cizím autě. Myslím, že jim jenom nějak ukážu, že jsem +- ok, ale moc si nepokecáme. Chvíli na to mě míjí Jenda, který jede už jako spolujezdec autem dolů. Zastavuje a ptá se, jestli něco nepotřebuju. Požádám o vestičku a pokračuju dál. Jenda vytahuje obleček z batohu, já jsem však již o 40m dál a musí mně dohonit. Nastává tragikomická situace, kdy jsem zrovna v cca 15% sekci, já si to šinu svých 6kmh a Jenda mě nemůže doběhnout. Jeho zoufalé „Počkeeej!“ mě teď dokonce i přes můj stav docela pobaví. Zastavit ale nemůžu, už bych se znovu asi nerozjel. Ono se tu špatně dýchá fakt každému. Nějak na mě nakonec za jízdy vestu navleče, já moc děkuju a pokračuju dál. Teď už ale vím, že to vyjedu, a že to bude čas něco přes 6 hodin, což je lepší, než v co jsem doufal. Posledních 150 výškových už vidím Ivču nad sebou, která na mě volá. Než se k ní doplazím, tak to ještě chvíli trvá i když se snažím ještě trochu zrychlit.
Posledních pár set metrů už je euforie, holky povzbuzují, já jdu dokonce ze sedla, i když riskuju křeč. No a jsem tu! Jo!!!
S holkama je tu asi 30 letý Američan, což jsem později pochopil, je jejich „řidič“. Ukázalo se totiž, že naše draze půjčené obrovské auto není 4×4, ačkoliv rozhodně být mělo! A tak smůla, prostě nebylo vpuštěno nahoru. Až v autě cestou dolů zjišťuju, jaké stresy dole probíhaly. V podstatě musel Jenda s holkama najít někoho jiného, kdo měl v autě místo a nechat se vyvézt nahoru. Což nebyl úplně lehký úkol a Jenda to se svou vyřídilkou zvládl nejrychleji, proto jel první. A dále cestou řidiče přemluvit, ať vedle mě zastaví, aby mě mohli podpořit a případně mi nechat něco u cesty. Protože, samozřejmě, nikdo cizí nechce jet mou rychlostí tenhle úsek 2 hodiny nebo na mě nějak šíleně dlouho nahoře čekat. V podstatě je fakt náhoda, že holky, které nemohly dlouho nikoho sehnat, nakonec chytly zrovna sporťáka, který byl ochotný nahoře počkat cca 30 minut, než jsem dorazil já. Každopádně nahoře to není na úplně velké opalování. Moje sportovní věci má Jenda, který už je ale dole. Američan mi sice nabízí, že mě sveze dolů, ale já se asi i díky euforii cítím nesmrtelně a říkám si, že si to, krucificx, přece, klidně sjedu, když už jsem se tu vylámal.
Navlékám se do Ivčiny péřovky a do legín Lucky a vydávám se dolů. Část po asfaltu je super, tam to letí neskutečně. Ale gravel je utrpení. Je to rozbitý, člověk jede tak 20kmh a má toho plný ruce. A začíná pršet. Ze začátku jenom trochu, ale postupně je to čím dál horší, až je to regulérní slejvák. Šotolina se mění v potůčky, které vytváří slušné rýhy a já si sjezd rozhodně neužívám. Ve skutečnosti se modlím, ať už jsem dole. Holky s Amíkem mě míjejí. Když mě borec vidí zašvihaného od hlavy až k patě, už mě do auta tolik nechce. Moje odhodlání dojet to celé až k moři mě velmi rychle opouští. Nakonec to nějak opatrně dojíždím k návštěvnickému centru, kde jsem prakticky sundán z kola svým support týmem. Cesta nahoru je v té době už zavřená. Obsluha centra vytáhne židličku a fukar. Já jim za oplátku nechávám docela slušnej binec na podlaze od strašně jemného černého písku, který mám fakt všude. Ale prý je to v pohodě. Obleču se a poslušně nasedám do auta, kde se snažím rozmrznout. Uvnitř mě ale hřeje super pocit, že jsem to zvládl! Což bych ale nemohl napsat, kdyby nebylo Ivči a Jendy s Luckou, kteří mě neuvěřitelně podpořili. Díky moc ještě jednou!
Celý zážitek pak vrcholí na pláži, kam jsme se šli večer vykoupat. Respektive na parkovišti u pláže, kde potkávám mechanika Ricka. Ten se ke mě hned hlásí a ptá se, jestli jsem to dal. Říkám, že jo, že to bylo náročný, na což odpovídá něco jako „The worst thing ever, right? I told you!“. Když mu nahlásím, že se to podařilo zajet ve čtvrtém čase všech dob, normálně mě obejme se slovy „I want to hug you, brother“. Tak to takový závěr dne jsem nečekal!!!
Zde si jízdu Jirky Horkého můžete prohlédnout v aplikaci Strava: ACTIVITY
