Až v nejvzdálenější části dlouhého závodního kalendáře se nachází tradiční krásná česká silniční klasika Tour de Brdy. Závod je to vždy a pro každého velmi komplikovaný. Jednak svým pozdním termínem, který je velmi vzdálen od předešlých závodů a pro každého z nás je po náročné sezóně složité najít motivaci kvalitně trénovat v již horším počasí až do 8.10. Hlavním úskalím však je náročnost samotné trati v bývalém vojenském prostoru brdských lesů. Úzké cestičky, mnoho kamínků a děr, velké dlažební kostky či rozbité šotolinové úseky. Závod je kromě výkonnosti i prověrkou mistrného ovládání bicyklu a je potřeba mít určitou dávku štěstí pro úspěch. „Myslím si, že díky vysoké pravděpodobnosti defektu, pádu, či jiného problému je náročné se několik týdnů po sezóně udržovat v závodní kondici. Stačí totiž okamžik a můžete přijít o všechno. A šance, že se to stane, jsou zde vyšší než na obyčejných závodech. Proto většina závodníků přijede v menší kondici, než je u nich v sezóně zvykem a pokud se něco stane, tak mohou nad vším jen mávnout rukou.“ Prozrazuje vítěz letošního ročníku a náš týmový lídr Michal Kollert.
Michalova příprava také nebyla ideální. Po mistrovství světa v italském Trentu odjel nachlazený na týdenní dovolenou k moři bez kola a po návratu se kvůli práci před sobotním závodem stihl pouze dvakrát projet na silničce. „I když jsem neplánoval se na Brdy nějak usilovně připravovat, tak díky nepříjemnému nachlazení jsem nemohl ani lehce sportovat, takže jsem měl totální výpadek z tréninku…“ Přesto Michal a jeho týmoví parťáci Jiří Pospíšil, Vladimír Uličný, Tomáš Dudek, Martin Vodák a Tomáš Cupl stáli na startu letošní klasiky a pustili se společně do boje. Průběh závodu a vše, co se odehrávalo, nám popíše Michal Kollert.
„Po výrazném výpadku jsem přesně nevěděl, co od těla mohu očekávat. V pátek jsem se byl rozjet trošku víc do rychla a šlo to, i to ve mně nabudilo chuť závodit, takže pocity byly dobré, ale jistota malá :-). V minulosti se mi zde dařilo vždy dobře a těšil jsem se na akční a adrenalinové závodění skrze hluboké brdské lesy. Mám to tu rád a přišlo mi škoda se zde alespoň neprojet a před dlouhou závodní pauzou si neužít akci zde na tak krásném závodě.
Úvod závodu pro nás příliš dobře nevypadal. Tomáš Dudek má vždy velmi dobrý výkonnostní standard, ale bohužel ho zradilo přední kolo a brzy musel ze závodu odstoupit. Podobně na tom byl i Tomaš Cupl, který dokonce zlomil rám u svého kola…
Týmoví parťáci ubývali rychle, ale toto je závod, kde se člověk musí především spolehnout sám na sebe. V první polovině závodu jsme převážně stoupali do kopce a pocitově se mi jelo dobře. Ostré tempo do prudkých kopců na úzkých cestách a technické sjezdy vedly k tomu, že jsme vepředu zůstali jen tři a brzy jsme za sebou již nikoho neviděli. Dlouho jsme dobře spolupracovali a zlom nastal po projetí nejdelšího gravel úseku přes vrchol nejvyššího brdského bodu, vrcholu Praha. Michal Dvořák v úvodu sjezdu přehnal nájezd do zatáčky a na chvíli vyjel z trasy. Mladý sparťan Honsa měl problémy s technikou ve sjezdu a mě se podařilo osamostatnit. Dvořák jel dobře a na konci sjezdu před posledním výrazným stoupáním byl kousek za mnou, odhaduji kolem deseti vteřin. Řekl jsem si, že zkusím využít toho, že jsem se již osamostatnil a tvrdým tempem zkusím navýšit náskok a zlomit snahu soupeře mě dojet. Kopec mě již po náročném úvodu bolel pekelně, ale vymačkal jsem ze sebe maximum, dokonce jsem poslední stovky metrů spurtoval ze sedla na těžší převod přes horizont, abych odskočil co možná nejvíc. Po kopci si ověřuji, že jsme ztratili vizuální kontakt. Do cíle zbývá necelých 20 km a upalují na plný plyn, co jen můžu. Kdo ví, co technického či fyzického se v závěru může přihodit a větší náskok se vždy jen hodí. Bolí to, ale baví to. Sakra to baví :-). Zhruba pět kilometrů před cílem mi z motorky šéf Sparty Rubáš hlásí, že mám dvě minuty náskok. Tomu jsem ani nechtěl věřit, ale potěšilo mě to a dodalo klid. Začínal jsem totiž cítit, že dva týdny bez kola si již vybírají svou daň. Začínalo mi docházet, jak už to tak bývá po výpadku z tréninku. Mohl jsem si ale dovolit v klidu a bezpečně projet závěrečné úseky a vychutnat cílovou rovinkou s rukama nad hlavou. To byla jízda! Takto dojet sólo s velkým náskokem poprvé letos až zde na Tour de Brdy!“
Výborně dojíždějí i další kluci od nás z týmu. Celkově sedmý a v kategorii třetí Vladimír Uličný se velmi dobře popral s tratí i soupeři. Radost nám dělá i mladíček Jiří Pospíšil, který dojíždí na celkově 23. místě ovšem těsně druhý ve své kategorii mladíků. Další dvě bedny v kategoriích završují naprosto strhující sezónu, kterou Xeelo tým právě uzavřel!
