Myslím, že poprvé se mi duhový sen dostal do hlavy již v dětských letech. Cyklistikou jsem žil, měsíc co měsíc jsem hltal každý řádek časopisu Peloton a v televizi sledoval velké cyklistické akce. Význam a prestiž mistrovství světa jsem vnímal okamžitě a stal se z toho zároveň hezký dětský sen. Ať už v jakékoliv kategorii či disciplíně, tak být jednou tím šampiónem, který může vozit duhový trikot, to byla krásná představa. Byla jednou z těch, které stály v pozadí velké motivace k práci na sobě a velikému tréninkovému úsilí. Sen bojovat o duhový dres se mi splnil v juniorském věku, což bylo v roce 2002. Podařilo se mi zvítězit na mistrovství republiky v časovce jednotlivců, čímž jsem se kvalifikoval do belgického Zolderu. Zažil jsem tak na vlastní kůži atmosféru velikého šampionátu. Mohl jsem sám bojovat o duhový dres a sledovat úspěchy mnoha hvězd včetně vítězů mezi profíky – Cipolliniho v hromadném závodě a Millara v časovce. Mě osobně se příliš nedařilo. Poprvé v životě jsem byl v Belgii a u nás v té době ještě nebylo příliš mnoho kruhových objezdů… Člověk na ně nebyl tolik zvyklý. Obzvláště na ty menší z nich. Zde každých pár set metrů kruháč. Na jednom úseku mi fouklo slušně do zad, jel jsem snad šedesátkou a na juniorské převody jsem si div nevytočil nohy z pozadí :). Najíždím do kruháče příliš rychle a reaguji pozdě. Brzdové čelisti se zahryznou do karbonového disku příliš velkou silou, dostávám smyk, ztrácím kontrolu nad kolem a končím v plůtcích na chodníku. Můj první pokus o duhový zážitek se rozplynul. Trať byla ovšem zcela jiná než na republikovém šampionátu, kde prakticky nebyla zatáčka a bylo to velmi zvlněné, což mi parádně vyhovovalo. Časovka v Zolderu byla poměrně technická a velmi rovinatá. Ani kdybych nespadnul, tak medaili, či titul bych si nepřivezl. Mého počínání si však všimly televizní kamery a čistou náhodou režie zvolila záběr na mě právě ve chvíli, kdy jsem letěl do kruháče šílenou rychlostí a proletěl bariéry. Záběry mého pádu se staly celkem populární a snad celý následující rok běžely ve výběru WATTS na Eurosportu (tak nějak se to jmenovalo). Vkládali to do každé reklamní pauzy v průběhu vysílání a moje první účast na MS tak měla tolik repríz, že i mistr světa mohl závidět :).
Pojďme rychle přeskočit dvacet let a otočme list na kapitolu Trento. Z pohledu MS se toho v mezidobí těch dvaceti let mnoho nestalo. Vlastně se nestalo vůbec nic. Myšlenka na duhový dres se mi vrátila do hlavy až v roce 2018, kdy jsem se po dlouhé pauze v tomto sportu již opět pár let poctivě věnoval cyklistice a objevoval se na závodech. Zjistil jsem, že pod hlavičkou UCI se jezdí ve světě velké amatérské podniky (Gran Fondo), což byl pro mě poměrně nový pojem. Kdysi „za nás“ nic takového neexistovalo. Ještě dříve kdysi „před námi“ byl svět rozdělený na svět amatérů (východ) a profíků (západ). No doba a společnost se naštěstí dost změnily. V posledních letech se stalo to, že cyklistika začala velmi rychlým tempem nabírat na popularitě mezi lidmi, které baví se jí poctivě věnovat, mají touhu závodit, ale nejsou profesionály v organizovaném větším týmu s licencí UCI. Jednoduše tak vznikla v různých koutech světa a zejména v Evropě potřeba akcí pro amatérské závodníky s chutí a ambicí závodit. Určitým vrcholem je pak každý rok pořádané UCI Gran Fondo World Championships a to je příležitost pro lidi jako jsem já bojovat o amatérský dres světového šampióna. Ta myšlenka se mi hned zalíbila a duhový sen z dětství ožil. Rychle jsem zjistil, v čem spočívá kvalifikace a jak to vše funguje. Nominoval jsem se hned napoprvé. Není to takový „hardcore“ jako se dostat do nominace na MS profíků, kde dost záleží jak nabitá konkurence je v zemi, ze které pocházíte. Když jste Belgičan, tak můžete být na úrovni, kdy skoro v každé jiné zemi by vás aicky všemi deseti brali na šampionát, ale tady se do nominace dostat vůbec nemusíte. To v případě Gran Fondo není problém, neexistuje zde limit z pohledu národnosti. Stačí dojet v některém závodě ze série Gran Fondo mezi 20% nejlepšími ve vaší věkové kategorii. Případně se nominujete vítězstvím na národním šampionátu masters, či přes svaz divokou kartou. Prostě, když chcete a jste na tom slušně, tak se na šampionát dostanete. V roce 2018 byl šampionát také v Itálii, konkrétně ve Varese. Klasikářský okruh, ideální místo… Moc jsem chtěl jet a bylo to i v plánu. Duhový sen se ale rozplynul tři týdny před šampionátem, když jsem onemocněl černým kašlem, následně musel přestat trénovat a vše doléčit antibiotiky. Nemělo smysl někam jezdit.
Rok 2019 jsem měl výkonnostně i výsledkově velmi slušný, ovšem šampionát byl ve Vancouveru. Kvalifikoval jsem se závodem v Lucembursku, kde jsem zároveň měl příležitost poměřit síly s úřadujícím mistrem světa Goolenem. To byla cenná zkušenost. Ověřil jsem si zde, že na vyhovujícím klasikářském okruhu dokáži v top formě bojovat s nejlepšími na světě o vítězství. Duhový sen ožil silněji. Cyklistiku jsem měl ovšem ještě trošku více než nyní „natvrdo“ v kategorii „volný čas a zábava“ a nebyl jsem ochotný přijmout tak velkou logistickou a materiálně nákladnou výzvu. Při představě, že stačí jeden defekt a vše, včetně času, kdy jsem nebyl v práci a byl tak pro mě finanční ztrátou, přišlo vniveč, jsem vnímal jako příliš velký risk. Třeba si připomenout, že ani při zisku duhového trikotu mezi amatéry nedostanete žádnou finanční odměnu, která by vám cokoliv kompenzovala a je potřeba si vše dobře uvážit, aby nedošlo ke zklamání.
Následovalo dvouleté období komplikované covidem a z nějakého důvodu jsem světový šampionát vypustil z hlavy. Moje sezóna 2021 byla po všech stránkách skvělá, a když to analyzuji zpětně, tak určitě mělo smysl na šampionát jet. Sezónu jsem tam ovšem nesměřoval a radoval jsem se z úspěchů na mnoha domácích závodech. Posbíral jsem na amatérské úrovni doposud nejvíce úspěchů a cítil jsem, že pro další rok budu potřebovat nějaký větší cíl, aby mě to táhlo kupředu a měl chuť dát všemu v tréninku možná ještě o kus víc. Nechal jsem to ovšem otevřené, až na základě toho jak se rozjede sezóna 2022. Ta se rozjela skvěle a po sérii úspěchů jsem v červenci začal cítit, že na Trento nutně musím začít směřovat. Bohužel trasa letošního 144km dlouhého šampionátu je tak vrchařská, že víc už to snad ani nelze… 3900 nastoupaných metrů, to je horská etapa Gira :). Formu mám za poslední roky rozhodně nejlepší, ale nejsem excelentní ve stoupáních nad 20min. Jsem spíš allrounder a jdou mi tratě, kde je víc kratších a středních kopců. Takové Křivoklátsko, to mi sedí ideálně. Trať ale neupravím. V červenci ve Francii při L´Etape du Tour si ověřím, že při aktuální výkonnostní úrovni obstojím slušně i v horách. Nicméně poznám, že jen tak „z voleje“, bez speciální přípravy, na tom nejsem tak, abych přijel do hor a kohokoliv na světě očesal na výkonnost v kopcích z háku. Zjišťuji konkurenci a vím, že tam pojedou lidé jako Ital Tommaso Elettrico, kteří mají skvělou vrchařskou úroveň. S tímto Italem jsem závodil v roce 2018 při mém prvním Gran Fondu zde v Trentu. On zde skončil celkově třetí s náskokem snad 20 min přede mnou. To je rozdíl ne jedné…, ale hned několika vrchařských tříd… Pamatoval jsem si, jak moc to tehdy bolelo a jak jsem na to v tomto terénu neměl. Přitom na domácí scéně a na našich českých tratích jsem jezdil již skvěle. Měl jsem tedy dostatečný respekt a věděl jsem, jak naivní by bylo přijet sem jen tak a myslet si, jak budu vynikat. Navíc jsem tušil, že zde bude pravděpodobně soutěžit mnoho lidí, které vůbec neznám a kteří mohou být špičkově připraveni. Moje odhady se pak potvrdily a dokonce mě překvapilo, kolik lidí, které jsem neznal vůbec, měli lepší výkonnost než favorizovaný Elettrico či obhájce titulu Hoogerland.
S těmito vědomostmi jsem věděl, že pokud do toho jdu tak musím v tréninku udělat něco extra, jinak by mě vůbec neuspokojovalo na šampionát jet. Vytvořil jsem plán přípravy a šest týdnů před šampionátem se do toho pustil. Cílem bylo stát se o výrazný kus lepším atletem v dlouhých stoupáních, abych mohl bojovat o duhový dres či medaili, případně byl blízko a byl to reálný cíl. Je až vtipné jak jednoduché je si říct „stačí pár kg dolů a navíc přidat pár desítek wattů na 20-60 minut trvající výkon a je to“. Kolik však poté následuje procesů a složitých otázek se k tomu dopracovat.
Zisk duhového dresu či medaile by byl sen. Konečné umístění v top 5 by byl v tomto terénu velmi příjemný úspěch. Top 10 bych akceptoval a být z důvodu výkonnosti mimo top 10 by bylo zklamáním. S tímto jsem se do toho pustil a cítil jsem instinktivně, že je to reálná meta, že na to mám a že pár procent zlepšení je to, co mě dělí od cíle. Nikdy v životě jsem neabsolvoval tvrdší přípravu než následující šesti týdenní cyklus. Některé tréninky byly tvrdší než naše domácí závody. Pokud vás moje příprava zajímá, tak jsem všechny tréninky nahrál na svůj veřejný Strava účet zde: STRAVA. Hlava s tím vůbec neměla problém, protože mi to celou dobu dávalo smysl a kvalitní tréninky mi dávaly uspokojení, což byla mentální vzpruha a energie, kterou jsem dostával zpět. Když to celé shrnu, tak mě to neuvěřitelně bavilo a přineslo to adekvátní reálné výsledky. To byla skvělá odměna za onu tvrdou práci a disciplinovanost. Až jsem si nakonec vlastně říkal, že pokud budu mít nějakou smůlu.. defekt… atp., tak nebudu tolik zklamaný, protože to zlepšení, které jsem sledoval při kontrolních výkonech jak na pocitech, tak na wattmetru, to je samo o sobě krásná odměna a satisfakce za investovaný čas a úsilí. Samozřejmě ale vždy chcete i tu „třešničku na dortu“ a tyto kvality zhmotnit v podobě top zážitku v závodě, který podtrhnete vynikajícím výsledkem. Příprava se vydařila a já odjížděl 16.9. do Trenta s pocitem, že jsem udělal maximum.
Závod
Na závodní den nám naštěstí vyšlo skvělé slunečné počasí. Bylo to štěstí, protože v daném týdnu přišlo celkem dramatické ochlazení a v závodě jsme stoupali až do výšky 1650 m nad mořem a poté opět sjížděli do údolí ve výšce 190 m nad mořem. Teplotní rozdíly byly veliké a i za příjemného počasí nebyl lehký úkol se dobře obléci. Kolem 10h šampionát v Trentu odstartoval a nás čekalo deset rychlých kilometrů v údolí podél řeky směrem na Aldeno, odkud jsme začali stoupat na první Monte Bondone (20km, 6,7% průměrný sklon, převýšení kolem 1300m). Bylo jasné, že zde dojde k dost zásadnímu dělení na výkonnost. V úvodních desítkách minut je stoupání strmější a ohlídal jsem si, abych najížděl v čele. Bylo jasné, že zde se peloton okamžitě natáhne, dojde k dělení pelotonu a v případě špatné poziční jízdy by mohlo stát mnoho zbytečných sil navíc lepení mezer a dojíždění si do čela. Jeli jsme tempo a já měl pocit, že jsem adekvátně připravený. Cítil jsem, že jedu s příjemným nadhledem a vysoké tempo není problém. Dokonce byly i choutky zrychlit, ale když víte, že vás v tomto tempu čeká dalších 50min, tak si nějaké zrychlení vždy dobře zvážíte. Kopec byl nepravidelný, zhruba v polovině byly rychlé rovinaté úseky a bylo lepší jet ve skupině a střídat se. Z posledních 10-20min stoupání jsem měl respekt a udělal jsem dobré rozhodnutí. V druhé polovině vlezl na špici Johnny Hoogerland z Nizozemska a jel stylem, kdy akceleroval velmi nepříjemně za každou serpentinou. Poté tempo dost uvolnil a následně za zatáčkou nebo v případě prudší sekce několik desítek sekund držel velmi tvrdé tempo. Na čele nás přes vrchol zůstalo kolem deseti nejlepších a okamžitě jsme začali sjíždět do údolí. Dvacetikilometrový sjezd do údolí na široké silnici a s mnoha zatáčkami se jede velmi rychle. Dívám se na Garmin a vidím 90km/h. Předjíždíme mnoho slabších cyklistů z mladší kategorie před námi, kteří jedou pomaleji a člověk musí být stále ve střehu. Často překážejí a vadí v ideální stopě při nájezdech do zatáček, ale holt s tím se musíme vypořádat. Sjezd je tak intenzivní a náročný, že není prostor se občerstvit. Navíc vzduch je opravdu ledový a při takto dlouhém sjezdu ve velké rychlosti se člověku zima dostane doslova pod kůži. Do kopce jsme se na sluníčku, ve velkém výkonu a pomalé rychlosti i celkem vařili. Sjezd naopak mrzneme. Začínají se mi tak třást ruce, že se musím hodně soustředit, abych neztratil kontrolu nad řidítky. Klepou se mi i zuby a celý jsem díky chladu v takovém nepříjemném zatuhnutí. Ital Elettrico mi připomíná Nibaliho. Vypadá podobně a do toho jede celý sjezd agresivně. Snaží se skupinku roztrhat, za zatáčkami nastupuje a pak vždy ulehá na rám do supertuck pozice. Je docela těžké ho sjet, když se mu podaří získat za zatáčkou několik metrů, tak se musím docela snažit. Do zakázané pozice, za kterou hrozí okamžitá diskvalifikace, se neodvažuji a tak musím zvládnout tuto nevýhodu. Risk to je to příliš veliký, pořadatel nás na to den před závodem upozorňoval a říkám si, že co by mohlo projít domácímu Italovi, tak mě by nemuselo. Kdyby se nakonec podařilo třeba i zvítězit a objevil se nějaký záznam tak mohu o úspěch okamžitě přijít…
Silnice se začíná rovnat na příjemné 1-3% klesání a začínám se radovat, že bych se mohl trochu občerstvit před dalším velkým výkonem na Bondone. V ten okamžik sleduji na levé straně bleskový útok dvou Italů. Všichni váháme a mě dochází, jak je to špatné. Italů je nejvíc, pokud budou odjetí, tak další včetně favorita Elettrica nemusí střídat. Na druhou stranu oni se pěkně unaví v údolí ve dvou, nás je pořád hodně a jsme silná skupina. Rozhodnu se nastoupit a přidat se raději k Italům. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, cítil jsem se silný a eliminoval bych tak velký risk, nechat ujet dva z nejsilnější země. Nástupem ujíždím naší skupině a pomalu se dotahuju na Italy. Přiblížím se na necelých 10 sekund. Letíme mírným klesáním šedesátkou a tlačím v sedle pořád kolem 500w… Jedu dost dlouho cca 10 sekund od Italů a chtělo by to ještě přidat, protože jedou doraz ale díru se mi stále nedaří zalepit. Jsem po ledovém sjezdu stále strašně ztuhlý a dost se trápím. Tuhnou mi nohy a začínám si svůj pokus o dojetí Italů vyčítat. V údolí jsem se chtěl občerstvit po velkém výkonu na Bondone a s vyhlídkou toho, že za chvíli ho budu vyjíždět podruhé se rozhodnu to pustit a nechávám se dojet naší skupinou. Doufám, že Hoogerland, dva Švýcaři a ostatní budou mít stejně jako já zájem jet a že Italy to může stát hodně sil a případně je sjedeme v pozdější fázi závodu. Ty dva však už nedojedeme a Italové z útoku vytěžili duhový dres a stříbro. Naše skupina jela skvěle, celé Bondone jsme jeli fantastické tempo, stejně tak sjezd, údolí i závěrečné stoupání. Ti dva Italové na tom byli opravdu skvěle, bez toho by to nedali a také si myslím, že v pozdější fázi závodu dojížděli mnoho silných lidí z kategorie, která startovala před námi, a ti se s nimi mohli prostřídat. V závodě, kde by se nemohli zapojovat dojetí závodníci, by je takový únik tak daleko do cíle stál mnohem víc sil. To mi v ten moment, kdy odjížděli nedošlo. Nejsem zvyklý s tímto kalkukovat, protože závody, které jezdím, nebývají takto koncipovány a nestartuje několik pelotonů v rozpětí několika minut za sebou. I přes veliké úsilí naší skupiny jsme se Italům již nedokázali přiblížit. Menší stoupání v údolí před závěrečným deseti kilometrovým výšlapem už začínají pěkně bolet, jedeme je velmi ostře a občas se přistihnu, že visím „na morál“. To mi nedodává moc sebevědomí před závěrečným kopcem. Dva výšlapy na Bondone jsou cítit a nohy už nemají moc čerstvosti. Najíždíme do závěrečného kopce a bojujeme stále o medaili na mistrovství světa. Tempo rozjíždíme velmi solidní, ale dle wattů žádný extrém. Nejsme ani v polovině kopce a z tempa si vystupuje favorit Elettrico, jede přede mnou, lepím díru a povzbuzuje mě to. Naše skupina se začíná rozpadat na výkonnost a já nemám problém jet s nejlepšími, medaile je na dosah. V další fázi začíná docházet obhájci titulu a i slavný a zkušený Hoogerland chytá díru. Další výrazné povzbuzení, protože jsem nečekal, že na výkonnost budu dnes lepší než on. Tempo se stupňuje. Belgičan Alleman a Lichtenštejnec Paonne stále drtí vysoké tempo a kopec nikde nepolevuje. Nakonec cítím, že se lámu a musím v tempu polevit. Říkám si, že jen na chvíli, nenechám si je odjet moc a třeba je přes horizont sjedu. Oni dva se pomalu vzdalují a my zůstáváme ve třech. Já s drobným Italem a Švýcarem. Ty dva stále vidíme a jedeme kvalitní tempo, na přiblížení to ovšem nestačí. Za zatáčkou vidím ceduli Candriai, což je vesnice, kde vím, že kopec končí a uvědomím si, že na vrchol to je už jen několik minut. Pak následuje technický sjezd a necelé dva kilometry po rovině do cíle. V ten moment si říkám, že do toho závěru musím dát úplně vše, jako kdyby byl na horizontu cíl. Pak se totiž ve sjezdu trošku oklepu a závěr sjezd/rovina musím nějak přežít. Řadím dva pastorky dolů a tlačím ostře do pedálů. Ital se Švýcarem okamžitě odpadají. Vím, že Hoogerland je kousek za námi a motivuje mě, že takhle už mě asi nedojede. Zároveň si říkám, že ti dva přede mnou mohou jet slabě sjezd a když se zmáčknu přes horizont, možná je sjedu a medaile je stále ve hře. Dostávám se přes vrchol a jsem ve stavu na spadnutí z kola. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Za mnou nikdo (i když vím, že jsou na dostřel), ovšem vizuální kontakt s dvojicí přede mnou se mi vybojovat nepodařilo. I přes naprosto popravené nohy spurtuji ze sedla, abych získal co nejrychleji dobrou rychlost, zalehávám do aero pozice a oklepávám se z únavy z výjezdu do kopce. Sjezd jedu doraz a zdá se mi, že jedu skvěle. Stačí to na to, že zezadu se ke mně už nikdo nepřiblížil a uhájil jsem tak páté místo. Bohužel dva závodníky přede mnou již nevidím a nedojíždím a musím uznat jejich skvělý výkon v závěru stoupání i výborně zvládnutý náročný sjezd. Dojíždím zcela vyčerpán a vím, že jsem na trati nechal to nejlepší, co bylo nyní v mých možnostech. Odvážím si celkové páté místo z extrémně vrchařského závodu, kam jsem původně ani nezvažoval jet. Nakonec mě těší, že jsem se dokázal připravit a bojoval o nejvyšší příčky až do konce. Je to motivace a skvělá osobní zkušenost. Věřím, že příští rok v Glasgow by měl být poctivý klasikářský okruh, který by mi měl sedět mnohem lépe a na kterém, když udělám opět maximálně poctivou přípravu, mohu bojovat o titul mistra světa a o můj duhový sen.
